zpět        

Tosa Inu

Tosa  inu  patří   mezi  plemena , která   bývají   označována  jako  bojová . Toto označení   je  bohužel  velmi  zavádějící  a  budí  v  neinformovaných osobách negatívní  emoce. Tosa  je zápasníkem sumo v  říší psů. Především je třeba si zcela jasně říct, že  při zápasech  tos  se nikdy  nepoužívaly  feny.  Japonské  zápasy  tos  jsou  zápasy  výhradně  mezi  psy a  jsou  zásadně  nekrvavé . Podobně  jako v zápasech  sumo je  i v  tomto zápasu  psů účelem  pouze vyvést  protivníka  z rovnováhy a srazit  ho na zem . Za porážku , která  vede k okamžité  diskvalifikaci , se považuje ,  pokud - pes úmyslně chňapá  po svém  protivníkovi , snaží se  ho kousnout  a štěká ,  - pes štěká nebo kňučí  strachy ,  - pes stratí  svoji bojovnost .  Na  svoji zápasníckou kariéru se pes připravuje  dlouho a pečlivě a zápasů se  mohou účasnit jen  psi starší  jednoho roku . Dvoudenní  turnaje psích zápasů se v  Japonsku konají  dodnes a jsou  stejně  oblíbené jako zápasy sumo. A podobně  jako v sumo si  může  pes  postupně  vybojovat tituly,  jež sahají  od úplného  nováčka  " maegashira"  až po  nejvyšší zápasnický  titul  " meiken yokozuna". 

Vzhledem  k  tomu, že  i v  samotném  Japonsku  jsou  tosy co do velikosti  a  mohutnosti  poměrně  nejednotné , standard  pro tosu proto stanoví jen spodní hranici kohoutkové výšky, která činí 60 centimetrů u psů a 55 centimetrů u fen. Horní hranice nijak omezena není, a proto se (i když méně často) můžeme setkat i s jedinci, jejichž kohoutková výška přesahuje 75 centimetrů. Důležité ovšem je, aby byla tosa vzhledem  ke svému vzrůstu  celkově harmonická, silných kostí  a mohutného  a plasticky vystupujícího, i když  ne  těžkého osvalení. Hmotnost tosy bývá  podle  velikosti  u psů od 55 do 70 kilogramů,  feny váží v průměru od 45 do 65 kilogramů. Z Japonska jsou známi šampióni o váze až 100 kilogramů, ale to je skutečně jen výjimka a u nás ani v Evropě se s takovou tosou  nesetkáme.Oproti původnímu vzhledu se také změnil a ustálil celkový typ  tohoto psa . Tosa má poměrně malé a  tenké , vysoko nasazené uši , které jí  měkce přiléhají předním okrajem  ucha k líci . Také zbarvení tos je poměrně jednotné , jejich barva bývá nejčastěji sytě hnědočervená , méně často žlutá , ale standard  připouští  také žíhanou  nebo černou barvu a bílé odznaky  na hrudi a prstech . Tosa dnes také  ocas nestáčí nad hřbet, ale v klidu  jí ocas volně visí, zatímco v pohybu a afektu je nesen výš. V Evropě se japonské tosy chovají  výhradně jako rodinní psi, společníci a partneři. Tento  způsob života  také tosám  nejvíce vyhovuje , protože přes svoji zápasnickou minulost v zemi  původu jde při správném vedení o psy velmi vyrovnané, přátelské k lidem a tolerantní i  vůči psům. Jen u psů se častěji projevují sklony  k dominanci vůči ostatním psům (většinou ne proti fenám). Tosa žijící  rodině je při správné  výchově klidná, pozorná, velmi  inteligentní, ovladatelná a oddaná. Přes svůj základní přátelský postoj k lidem dovede tosa rozpoznat skutečné nebezpečí, jež hrozí jejím lidem nebo majetku, a dokáže je bránit.

Tosa inu  je velké   plemeno , a   proto  potřebuje samozřejmě   přiměřenou  a důslednou  výchovu . Důslednost  si  však nesmíme   plést  se  špatně chápanou  tvrdostí,  tosa   potřebuje  při   výchově   trpělivost ,  porozumění  a   laskavost. Takzvanou  tvrdost  a  neodpovídající  výchovu  pes  nechápe a  vedou  jen  ke zhoršení celkové situace. Tosa patří mezi molossy, a proto od ní nelze vyžadovat  bezmyšlenkovitou poslušnost , s jakou  se můžeme setkat  u méně  inteligentních plemen.  Podstatně  důležitější  je správná  hierarchie v rodině a tu lze vybudovat především  jinými prostředky než  je uplatňování síly. Zvláště u psů,  kteří mívají sklony  k dominanci,  je třeba udržovat rodinnou  hierarchii ve správných mezích. Dobře vychovaná  tosa je  rozvážný pes s přiměřenou  potřebou  pohybu. Tosa  potřebuje  přiměřenou  výchovu a  to od  raného věku . U všech  psů  prodělává štěně první  fáze výchovy u chovatele a tato  raná výchova ovlivní životní postoje, návyky  a  chování  psa  po celý  život . Správně  socializovaná  tosa   je  psem jednoho pána, sebevědomým  a  odvážným , ale bez agresivity vůči  lidem a  bez zbytečné agresivity  vůči  psům . Zvláště psi  mají  tendenci chovat se dominantně vůči ostatním psům, ale při důsledné a láskyplné výchově lze tyto tendence udržet v  přijatelných  mezích a  rozhodně   bychom  tose  neměli  trpět  žádné  výstřelky.

Pes by  měl  mít  zvláště  během  vývinu  dostatek  kontaktů  s  lidmi  i  ostatními  psy , aby se naučil správně  reagovat  na běžné  situace .Vůči  cizím a neznámým  osobám  se   může  chovat   rezervovaně ,  ale  nikdy   nesmí   být  bezdůvodně  agresivní  ani  bojácná.

Zaměstnaní  majitelé  však  mohou  uvažovat o kombinovaném držení  psa, kdy  je  pes po  dobu  nepřítomnosti  majitele  a  jeho  rodiny  umístěn v prostorném  a  vhodně vybaveném výběhu a po návratu rodiny domů se pes opět připojí k rodině. Tosa je krátkosrsté  plemeno, a třebaže je velmi  otužilá a robustní, musí  mít ve výběhu k dispozici dobře  zateplenou a prostornou  boudu . Výběh by  měl být prostorný a dostatečně  členitý , aby  se v něm pes mohl  slunit,  nebo se stáhnout  do stínu. Podlaha  výběhu  by měla  být  vždy tak  upravená, aby měl  pes možnost  lehnout si  na suchou  podložku.  U krátkosrstého plemene  je také důležitý  podklad,  protože u  psů  velkých  plemen poměrně snadno vznikají otlaky na loktech, patách a jiných místech a tyto otlaky se jen obtížně odstraňují. Výběh by měl také umožňovat přiměřený  pohyb psa. Ve výběhu musí  mít  pes vždy k  dispozici  dostatek  vody,  která  nesmí v zimě zamrzat, a  nejlépe písčitý  koutek, kam se může vyprázdnit a který lze snadno udržovat v čistotě. Tosy jsou dobří  hlídači a strážci majetku, pozorně sledují okolí a v případě skutečného nebezpečí zasáhnou. Feny lze při  správné výchově držet i  pohromadě, ale  zvláště v nepřítomnosti majitele by zvláště psi měli být od sebe raději odděleni.

Péče

Tosa má  krátkou  srst,  která  nevyžaduje  žádnou  zvláštní péči. Srst stačí pravidelně  jednou  týdně vykartáčovat. Samozřejmostí musí být  také péče o  uši,  protože  překlopené  ucho má  větší  tendenci  se zanášet,  pravidelně  zkontrolujeme také oči, a pohybuje-li se pes především  po  měkkém  podkladu , může  být  třeba občas  přistřihnout  drápy. Tosa  je velký pes,  a  proto ji  musíme od  útlého věku přivykat  tomu,  že se s  ní manipuluje.  Za  trpělivost  i u nepříjemných úkonů  jí  důkladně  pochválíme a odměníme a pak nebudeme mít problémy ani  při  návštěvě zvěrolékaře. Tosa inu  potřebuje  přiměřený  pohyb.  Volný  pohyb  jí  nemůže  nikdy  nahradit  ani  sebevětší zahrada, protože  zahradu  pes prozkoumá během několika  dní a pak  už mu  žádné  nové  podněty  nepřináší.  Proto tose  poskytneme několik kratších a alespoň jednu  vydatnější procházku denně, kterou směřujeme na různá místa. Nevyhýbáme se kontaktům s lidmi ani s jinými psy, ale  samozřejmě netrpíme žádné  snahy dominovat ostatním  psům a vždy  vyžadujeme  přiměřenou  spolehlivou  poslušnost a podřízenost.

Výběr štěněte

Tosa patří i u nás  mezi  ty  vzácnější  plemena, počet  zápisů tos v  České republice za rok dosud  nikdy nepřekročil stovku a většinou se pohybuje jen kolem padesátky. Znamená to, že je jen několik vrhů ročně, a rozhodneme-li se pro tosu, musíme se připravit třeba na cestu přes celou  republiku. Přesto  je rozumné  zamyslet  se při  koupi  štěněte  i nad dalšími  aspekty a s koupí štěněte raději nepospíchat. Pro výběr štěněte  jakéhokoliv  plemene platí  určité základní  zásady. Štěně si  vybíráme  zásadně v  místě,  kde  bylo  odchováno.  Nabídky chovatelů, že  nám štěně  vyberou a  přivezou, bychom  měli  rozhodně  odmítnout  a zamyslet se i nad chovatelem. Při výběru štěněte se dobře soustředíme nejen na vyhlédnuté štěně, ale na celý vrh, matku a eventuálně  ostatní  psy. Máme-li  pochybnosti o  zdravotním stavu  některého ze  zvířat  nebo dokonce   některého  štěněte,  nebojíme  se zeptat  a dobře  vážíme,  jaké informace  nám  chovatel  poskytnul.  Štěňata ve  vrhu  by měla  být  čilá,  veselá,  přátelská,  zvídavá,  důvěřivá  a otevřená.  Výběru štěněte  věnujeme  dostatek času. Zvolené štěně by mělo mít  jasný a  čilý pohled, kladný  vztah  k  lidem, čistou  srst  zvláště  v okolí  očí, čenichu,  pohlavních orgánů  a konečníku,  mělo by být dobře  živené, ale  nepřekrmené, pohyblivé a veselé. Při  výběru  štěněte se důkladně  vyptáme, co štěně dosud  dostávalo do misky,  kdy bylo  naposledy  odčerveno a  očkováno. Dobří  chovatelé,  kterým  na  jejich  štěňatech  záleží,  nás  pro první  dny  vybaví krmivem, na které je štěně zvyklé, oblíbenou hračkou štěněte, starým svetrem nebo kusem přikrývky, na které štěňata  líhala, aby si štěně  do svého  nového  domova  odnášelo  známý  pach  z domova  a  nové prostředí  pro  něj  nebylo  tak stresující.  Při  výběru  štěněte  je velmi  důležitý výběr chovatele a  prostředí, ze kterého štěně  pochází. U chovatele  se formuje  budoucí vztah psa k lidem a štěně získává ty nejzákladnější předpoklady pro zdárný fyzický i psychický vývoj. Při návštěvě chovatele je proto třeba mít oči otevřené. První otázkou, kterou si položíme, by mělo být:  chtěl bych já sám být štěnětem u takového chovatele?

Odpovíme-li si  na  tuto otázku  jednoznačně  kladně, je  nejdůležitější  rozhodnutí  při výběru za  námi a  můžeme se  zaměřit  na  jiné věci. Při  výběru  štěněte je rozumné zvážit, jaké máme se  štěnětem ambice.  Má  to  být rodinný  společník, chceme  jezdit  na  výstavy  nebo dokonce pomýšlíme na chov?  Hledáme-li rodinného partnera a  nepředpokládáme,  že bychom se věnovali  výstavám či  chovu, hledáme štěně z  rodinného odchovu.  V takovém prostředí je  štěně  téměř nepřetržitě  ve  styku  s člověkem a dětmi, dostává řadu  nejrůznějších podnětů hned  od útlého věku a  přivyká soužití s člověkem.  Takové štěně  si  nese  do života přátelský vztah  k lidem  a díky  podnětům je zvyklé správně a  přiměřeně  reagovat na  běžné situace.  To jsou pro  život ty nejlepší předpoklady,  a proto se na štěně  z  rodinného odchovu rozhodně vyplatí i  počkat. Chceme  se předvést se svým psem na výstavách?  Pak bychom se  měli  podrobněji  zabývat  nejen přímými předky štěněte, ale také sourozenci těchto předků a sourozenci ze starších vrhů po stejných rodičích.